Cesta k nebesům

Cesta k nebesům

Nad hlavami beránci plují,
nebe skoro jasné.
Potůček razí si cestičku k lesní tuji,
schody do nebe prázdné.

Stojí tam sami před branou zavřenou,
kdopak jí první přeskočí.
Dlaň v její má schoulenou,
prstíky k výšinám natočí.

Na ní se dívá,
je nádherná.
Růžové tvářičky mívá,
krásně se červená.

Po chvíli si ruce pouštějí.
On k potoku se blíží,
ona zas k bráně vzhlíží.
Rozdělit se však nechtějí.

Rychle ji přeskočí,
zase jsou spolu.
Panenky štěstím se protočí,
po schodech míří k jejímu vrcholu.

V tom tichu zlehounka po nich kráčí.
Hradby rostou,
před očima se mění.
Nohy jim nad tou krásou tančí.
Copak tu opravdu nikdo není?

Přechází dřevěný most.
Klepou na dveře,
nikdo neotvírá.
Asi nezvaný host.
Jen zvuk dřeva jim tiše odpovídá.

Vítr se po stráni prohání.
Tu a tam jejich tváře na bílo sněhem obalí.
Větvičky stromů do stran naklání,
občas slyšet je štěkot psů z povzdálí.

Stojí tu sami,
nikdo jim cestičku nebrání.
Něžně se podívá na ni,
na svou hradní paní.