Sen

Cožpak se musí kluk prosit,
aby v náruči své dívku mohl nosit?
Mít dívku, o které, kdyby šel spát,
by si nechal jen ty sny nejsladčí zdát?

Ten sen jest, aby na lavičce seděl,
dívce do tvářičky její hleděl,
přát by si nemohl více,
než v onu chvíli hladit jemně její líce.

A stále, stále být u té krásky,
hladit něžně její sametové vlásky,
očka zářicí její, jen je vidět,
aby se nemusel ani za pusu malou stydět.

Jít domů, tisknouc jí pěstí,
pociťovat blaho a také štěstí,
hlavu plnou té víly míti,
zamilovaný až po uši býti ...

Nevnímat s láskou čas,
těšit se na shledanou znovu a zas,
a vždy se s ní loučit,
s vědomím, že každičká chvilička musí pro novou skončit.

Jaké by to bolo dosud,
kdyby takle pouze uměl psát osud ...
Osud, jenž také stvořil den,
jenž rozplyne tento slasti plný sen ...