...Jako...

Po ráno se rozletět,
do všelijakých krajů,
kam chtít si jen doletět,
a do tamních zasvětit se tajů.

Z mraků udělat si doupě,
a v zobáku svém nést,
to nejkrásnější z růže poupě,
a křídly za nosem nechat se vést.

Nohy si ve vodě jen tak šplouchat,
občas se i na leknínu hřát,
z vesela do sluníčka koukat,
a spolu s ním se stále jen smát.

Na louku luk si lenout,
do kytiček se jen dívat,
oči poté zvednout,
a pouze přírody krásu vnímat.

U skály všech moří,
za západu slunce si vzdechnout,
místo, kde červená se žlutou hoří,
kde smysly mohou blaho vdechnout.

Na větvi sedět,
a před sebou tu nejrozomilejší mít tvář,
s údivem lidským hledět,
na onu nejúchvatnější andělskou zář.

Peří načepýřit, do nepestřejší své módy,
a za třepetavě-bezstrarostného letu,
zazpívat snad ty nejrkásnější ódy,
pro zář boží zářící světu.

Jako ptáček být aspoň kousek,
osudu svému dělat pilota,
nejkrásnějšejš užívat si doušek,
daru světského - života ...