Chlapec se sirkami

Na chodník padá studený bílý sníh a probouzí spící město do nového dne. Mrzutě vytahuji deštník a jdu zasněženou ulicí. Nesnáším tahle rána, jsou tak stereotypní. Všude okolo jen sníh, zima a mokré boty. Ale tohle ráno bylo něčím výjimečné….
Akorát jsem začala nadávat, protože mi nefungoval zapalovač a tělo již pociťovalo nedostatek nikotinu. Mé nadávání začalo nabírat na intenzitě, když jsem za sebou uslyšela slabý dětský hlásek, který mi nabízel sirky. Pomalu jsem se otočila a spatřila malého chlapce. Mohlo mu být tak šest sedm let, měl blonďaté kučeravé vlásky, krásné modré oči zářící jako hvězdičky a vyhublé tělo. Při podrobnějším zkoumání jsem zjistila, že nemá boty. V tu chvíli jsem pocítila nesmírný soucit a zároveň lítost. Chtěla jsem něco udělat, nějak mu pomoci, ale on ode mě žádal jen to, abych si koupila sirky. Nemohla jsem jinak. Šáhla jsem do kapsy a vytáhla pár drobných. Chlapeček mi podal sirky a na jeho tváři se objevil hřejivý úsměv. Já sama jsem se cítila lépe. Celý den jsem myslela na toho chlapce. V práci, doma a dokonce i večer v posteli. Následující ráno jsem se vydala do práce dřív, abych ho opět potkala. Udělala jsem však jeden sendvič navíc. Obraz na ulici byl stejný jako předešlého dne. Malý chlapec na ulici prodávající bos sirky. Pomalu jsem se vydala k němu. Podala jsem mu sendvič a koupila si další krabičku sirek. Snažila jsem se ho dostat do dětského domova, ale pokaždé odmítal. Vždy si jen přál, abych si od něj koupila sirky. Takhle to chodilo celou zimu. Každé ráno jsem se těšila na malého chlapce. Doma už jsem měla tolik sirek, že bych si mohla zařídit krám, ale každé ráno jsem si je kupovala znovu a znovu. A pak se to stalo. Pár dní než začalo jaro.
Na chodník padal studený bílý sníh a probouzel město do nového dne. Malého chlapce jsem však nikde neviděla. Po pár krocích jsem zahlédla v bílém sněhu krvavé stopy. Následovala jsem je a na konci mě čekal děsivý výjev. Malý chlapec ležel na sněhu, chodidla zkrvavená a tvář bledou jako sníh, který ho pokrýval. Upustila jsem deštník a vzala ho do náruče. Tělo bylo již studené. Na tváři jsem cítila zamrzající slzy. Proč se to muselo stát, proč tak nevinný chlapec musel umřít? Otázky, na které nebude nikdy odpověď. Z jeho malé ručky vytahuji krabičku sirek, zvedám deštník a pomalými kroky jdu do práce…