Příběh

Je deštivé ráno. Studený vítr mě objímá a jeho chlad cítím po celém těle. Ale není to tak zlé. Uvnitř sebe cítím horší věc. Věc? Ani ne, spíš pocit. Ten hnusný pocit prázdnoty, bezmoci a beznaděje. Beznaděje v co? Co ten pocit vlastně znamená? Sám nevím, ale cítím ho v celé duši. Pokračuji dál v cestě. Mířím za svou láskou. Na hřbitov. Zaháním myšlenky na to,co by mohlo být dál a vzpomínky na minulost. Stejně se mi to nedaří. Stačí jediný pohled na silnici a vrací se vše. Každá sekunda, každý pocit z toho večera.
Držím ji pevně za ruku. ,,Nejsou krásné?“ zeptá se a ukazuje na hvězdy. ,,Ano. Ale ani jedna se nemůže rovnat s tvou krásou,“ šeptám jí něžně do ucha. Usměje se a přitulí se ke mně ještě blíž. Voní tak krásně. Je to neuvěřitelné. Jsem tak šťastný, vlastně jsme. Ano. Oba jsme tak šťastní a zamilovaní. Sedáme si na naší lavičku. Opře se o moje rameno. Srdce mi buší tak divoce, až mi přijde, že to musí slyšet úplně každý. Mlčky pozorujeme hvězdy na nebi. Všechno je až neuvěřitelně krásné. Znenadání se ke mně přimkne ještě blíž a políbí mě. ,,Jsem tak šťastná,“ zašeptá. ,,Já taky. Já taky.“
Přemýšlím. Mám nemám. Mám nemám. Proč vlastně ne? Co mě tady ještě drží? Už nic. Vítr fouká silněji a silněji. A potom to ucítím. Studený lesklý kov. Chce ven. Teď však ještě ne. Přijde čas. Jako každého. Pomalu natahuju ruku ke klice hřbitovní brány. Stále ještě váhám. Nakonec otevřu. V uších mi zazní to nepříjemné vrzání. Od doby co jsem tu byl naposled se nic nezměnilo. Až na jednu věc. Mezi všemi hroby je vidět jeden čerstvý. Září novými věnci a stále plápolajícími plamínky svíček.
Dívám se na ní, jak si prohlíží prsteníček, na kterém září stříbrný prsten s fialovým kamenem. ,,Je opravdu krásný“ Chce ještě něco dodat, ale zastaví ji můj prst na rtech. Nemusí nic říkat. Vím moc dobře, jakou radost jí udělal toho rána, když jsem jí ho navlékal na kolenou. Pamatuji si ty slzy, kterými ho smáčela. A stejně tak moc dobře vím, jakou radost jí dělá i teď a vždy, když se na něj podívá. Někdy si říkám, proč je vlastně důležité, vyjadřovat svou lásku a touhu být s někým celý život, prstenem. Všechny tyto otázky ale zažene její úsměv. Ve stejnou chvíli mou pozornost upoutá zvuk auta nabízejícího zmrzlinu. Stačí jediný pohled a vím, po čem její srdíčko teď touží.
Stojím před ním a kouřím cigaretu. Čtu ta slova, která se člověku zaryjí do srdce jako nůž. Elis…… Nemohu číst dál. Do očí se mi hrnou slzy. Proč? Proč zrovna my dva? Proč musel zastavit zrovna u nás? Chce se mi křičet, ale zůstávám zticha. Nic by na tom nezměnil ani ten nejhlasitější křik na světě.
Políbí mě a rozběhne se směrem k autu. Její občasná dětinskost je rozkošná. Ne jako u jiných žen, ale jen u ní. Běží přes silnici a už slyším jen náraz a jak křičím z celých plic: ,,Eliiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiis!“ Jediný okamžik a vzal mi celý život. Držím jí v náručí. To ne. To se nemůže stát. Z jejích úst slyším tiché Miluji Tě a potom nic. Hrobové ticho. Nee! To se nemohlo stát, je to jen zlý sen.Noční můra. Lásko neopouštěj mě…
Cítím v ruce ten chladný kov. Právě nastal jeho čas. Držím ho v ruce. Je tak lehká. Už ji cítím u spánku. Poslední zvuk, který slyším je výstřel. Jeden jediný a je po všem. Kolem se rozhostilo ticho. Vidím krásné studené světlo. Je všude. A v něm. Ach ano. Jsi to Ty. Má lásko…