Život nám lásku nedovolil, ale smrt ano…

Život nám lásku nedovolil, ale smrt ano…

Všude kolem mě se rozprostírá tmavá noc. Ticho narušují jen moje slzy stékající po tváři. Jsem tady už asi posté, ale stále mi to přijde jako včera. Sedím nad tvým hrobem, pláču a okolo mě nic, jen černočerná tma. Začíná vát studený vítr. Ale mně to nevadí. Jsem už zvyklá. Kdysi jsem ten chlad milovala a dnes ho nenávidím. Tolik mi připomíná Tebe. Tvé chladné objetí, studené ruce a Tvé vášní spalující polibky. Jak vzpomínám, začínám brečet, ale i ty slzy už pomalu dochází. Stále si kladu jedinou otázku, proč jsi mě opustil. Jak jsi jen mohl mě tu nechat samotnou jen s mými vzpomínkami? Vzpomínkami, které se upírají jen na Tebe. Na to, jak jsi mě hladil po vlasech, jak jsi mě držel v náručí, jak jsi ležel vedle mě v posteli, jak jsi mě líbal. Čas s tebou ubíhal hrozně rychle a ještě rychleji mi Tě osud vzal. Osud. Co to vlastně je? Existuje vůbec? A jestli ano, proč je tak krutý? Zapaluji si cigaretu. Z mých úst vychází dým stoupající ke hvězdám, na které jsme spolu každou noc koukali. A najednou mě to napadne. Život bez tebe nemá cenu. Ty jsi umřel, ale naše láska ne. Naše láska překoná i smrt. Teď jsi sice na druhé straně a nemůžeš jít za mnou, ale já mohu jít za tebou. Pomalu zhasnu cigaretu a vytáhnu z kapsy žiletku. Chvíli váhám, přeci jen… Ale ano. Tebe miluju víc než svůj život. Vyhrnu si rukáv a rozhlédnu se kolem. Nikdo nikde. Zlehka si přejíždím žiletkou po žílách na zápěstí, Trochu to bolí, ale musím to udělat ještě jednou. Hotovo. Pomalu se natáhnu vedle Tebe a čekám. A s každou kapkou té nejvzácnější tekutiny opouštějící moje tělo se vzdaluju životu a přibližuju Tobě. Ano už Tě vidím. Objímáš mě a líbáš. Tolik se mi po Tobě stýskalo…
Ráno se na hřbitově najde moje tělo. Brzy přijíždí policie a rodiče. Všichni jsou smutní a brečí. Ale já ne. Koukám se na ně ze shora a usmívám se. Teď jsem šťastná. Teď už budu se svou láskou navždy…