Slib noci

Slib noci

Je večer a já koukám zasněně z okna. Vzpomínám na má mladá léta. Ne že bych teď byl nějak starý, ale řekněme si to upřímně, nikdo z nás nemládne. Měsíc je v úplňku. Přesně jak před třemi léty. Vzpomínám na ten okamžik, na tu noc a na ní s velkým smutkem ale i láskou.
Stalo se to před třemi léty. Byla krásná letní noc a měsíc v úplňku. Stejně jako dnes. Stál jsem u jezera, jehož jméno si ani nedokážu vybavit, ale vím přesně, kde se nalézá. Koukal jsem do hladiny jezera, kde se odrážel stříbrný svit měsíce a vydával krásné stříbrné světlo. Přemýšlel jsem, jestli přijde nebo ne, jestli jsem udělal vůbec dobře, dát ji takovou nabídku. Chvílemi jsem si říkal, že se určitě objeví, padne mi do náruče a za okamžik jsem se přesvědčoval, že jsem jen bláznivý snílek. Jak jsem tam tak stál a byl ponořen do svých myšlenek, ani jsem si nevšiml, že přišla. Vždy chodila tak potichu, skoro jako duch. Svíral jsem v ruce prsten a stále přemýšlel, když v tom na ně vybafla zezadu. Lekl jsem. ,, Ty jsi se mě lekl? To vypadám tak hrozně?“ zeptala se a začala se otáčet kolem dokola a prohlížet se. ,,NE, promiň, přemýšlel jsem,“ řekl jsem a pevně jsem si ji přitiskl k sobě. ,, Bál jsem, že…, že…,“ nemohl jsem to ani doříct. ,,Hlupáčku, vždyť víš, že za tebou bych šla až nakonec světa,“ řekla tím svým jemným hláskem, odtrhla se a začala se usmívat. Byl jsem úplně smyslů zbavený. Stáli jsem naproti sobě a já ze sebe nedokázal vysoukat jediné slovo. Byla opravdu krásná. Měla na sobě černé šaty a tmavě hnědé vlnité vlasy jí splývaly na ramena. Opravdu krásná a tak mladá. Byli jsme takový protiklad. Ona krásná a mladá a já mno muž ani mladý ani starý, ošklivý jsem podle ostatních nebyl ale proti ní se to nedalo srovnávat. V tom okamžiku jsem si všiml, že se mírně zachvěla. Sice bylo léto, ale noci byly ještě stále chladné. ,, Vezmi si to!“ okřikl jsem ji a podal jí svůj kabát. Koukla na mě trochu vylekaně, ale kabát si vzala. ,, Děkuji,“ Pak nastalo na chvíli zase to trapné ticho, které se nedalo vydržet. Bylo to až nervy drásající. Musel jsem to ze sebe dostat a to co nejrychleji. Tak jsem začal:,, Víš, chtěl jsem ti něco říct, vlastně dát,“ nevěděl jsem jak na to, tak jsem si před ní klekl a držel na dlani prsten. Nebyla to nabídku k sňatku, ale důkaz mojí věčné lásky k ní. Vzal jsem prsten a navlékl jí ho na prsteníček. Chvíli tam jen tak stála ale po chvíli začala brečet. ,,Nebreč. To jsem nechtěl,“ objal jsem ji a začal utěšovat. ,,Já nebrečím. Vlastně ano, ale štěstím,“ řekla a pokračovala v pláči. Nebyla k utěšení. Sice jsem věděl, že jí asi dost ublížím, ale musel jsem to říct. ,,Víš, nechci tě k ničemu vázat, ty jsi opravdu krásná, chytrá a já starý……,“ nemohl jsem dál. Vytrhla se z mého objetí a koukala na mě nechápavým pohledem. ,,No a? Já tě miluju a je mi jedno, co na to řeknou rodiče! Je mi jedno, že mi je teprve 16 a tobě 31! Já tě prostě miluju a to je to nejdůležitější! Křičela a znovu se dala do pláče. Vím, že to bylo sobecké, ale byla to přesně ta slova, která jsem chtěl slyšet. ,, Já tě taky miluju. Víc než cokoliv jiného,“ Znovu jsme se objímali a líbali. Nechtěl jsem ji pustit. Nakonec jsem musel. Slíbila, že zítra přijde a odejde se mnou. Ještě naposled jsem ji políbil a díval se, jak odchází.
Další noc jsem na ni čekal. Nepřicházela, tak jsem si sedl pod strom a pod kamenem jsem uviděl obálku. Ihned jsem poznal její písmo. Moc toho v dopise nepsala. Jen to, že odjíždí s rodiči, ale že se vrátí, kvůli mně. To bylo vše. Žádné vysvětlení. Ale určitě jsem věděl jedno, že když to psala, že brečela, papír byl ještě vlhký od jejích slz. V tu chvíli jsem měl pocit, že srdce mám na tisíc střepů. Nikoho jsem z toho nemohl obviňovat. Prostě jsem na ní zapomněl. Ikdyž ne docela. Pořád jsem ji měl před očima. Ale snažil jsem se to prostě přejít. Nakonec se mi to i podařilo.

Koukám na měsíc a přehrávám si ten příběh. Popadnu kabát a jdu k jezeru. Ano, je to přesně jako před třemi lety. Ale najednou jako by do mě udeřil blesk. Na břehu jezera stojí dívka a vypadá přesně jako…. Ne, to nemůže být ona nebo přeci? Rozběhnu se k ní. Pomalu se otočí a podívá se na mně. Stojím tam jako sloup. ,, Ahoj, lásko. Dlouho jsme se neviděli. Nezapomněl si přeci na mě? Opravdu to není sen. Je to ona. Vůbec se nezměnila. Stále krásná. ,,Pořád nosím ten prsten. Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet,“ říká a pomalu se dává do pláče. Přehodím přes ní kabát a obejmu ji. ,,Nikdy jsem tě nepřestala milovat,“ říká a stále brečí. ,, Já tebe taky. Miluju tě,“ říkám jí potichu a koukám na ten měsíc. Nechci žádné vysvětlení, jen to, aby šla a byla pořád se mnou. Jemně se ode mě odtáhne, chytí mě za ruku a ruku v ruce kráčíme směrem k mému domovu. Vlastně teď už našemu…