Ráno

Ráno. Zase to otravný ráno kdy člověk musí jít do školy. Někdy si říkám, k čemu ta škola vlastně je. Najednou uslyším zvuk. Je to zvuk semaforu, který upozorňuje, že můžu přejít. Naštvaně přecházím. A v tom ho uvidím. Na druhé straně stojí nějaký muž. Je celý v černém a má dlouhý kabát. Pomalu přechází sem a tam. Vypadá, jako by na někoho čekal. Najednou mám zvláštní pocit. Pocit strachu ale i klidu. Úplně se ztrácím ve svých myšlenkách a pocitech. Chyba. Na semaforu skáče červená a rychle jedoucí auto prudce brzdí. V ten moment nevnímám. Zavřu oči a ucítím náraz. Když však otevřu jedno oko, uvidím černý záhyb pláště a ucítím zase ten pocit. Ano. Je to on. To se ke mně ale už sbíhají lidé. ,,Ta měla štěstí. Volejte 155! Jste v pořádku?" slyším okolo sebe hlasy. Uvědomím si, že ležím uprostřed cesty. Pomalu se zvednu a přejdu na druhou stranu. Slyším, jak přijíždí sanitka. Ale ne kvůli mně. Na druhé straně chodníku leží nějaká stará paní a nad ní on. Ano. Teď už chápu. ON je smrt. Možná anděl možná ne. Ještě jednou se na něj podívám. Potom zmizí. Pokračuju dál v cestě a uvědomuju si, že mi právě smrt dala život...