To ráno po bouřce...

Z kuchyně sem doléhá tikot hodin, už musí být hodně po půlnoci. Že by nespavost? To ne, i když se mi tohle nikdy nestává. Spíš jen neúnavná činnost mozku a spousta myšlenek, které nestihl zpracovat. Jak by ne, přes den má přece úplně jiné starosti. Zvládnout tu fůru ksichtů, co chodí denně do cestovky, lačnících po dovolené, pokud možno na Karibiku za cenu menu pro dva u Mc Donalda. Znám to nazpaměť.
Ještě že je zítra sobota a ten novej to vzal za mě. Co mám vůbec v plánu? Už jsem dlouho neplánoval víkend. Máma to vyřeší za mě, vždycky s něčím přijde. Třeba jet na chatu a něco tam až do neděle natírat. Večer si opečem buřty a pak televize. Rozčílíme se u zpráv, vypiju dvě teplý piva, ještě pořád tam není lednička, zalehnu a usnu jako dub. Tam se mi nikdy nestane, abych čuměl do tmy a počítal kytky na závěsu, dokud neusnu.
Ten tikot je tak uklidňující, člověk si najednou uvědomí spoustu věcí. Život je stereotypní, všechno běží pořád dokola, jako ty hodiny, jako ten tikot, všechno je přesně daný a nalinkovaný. Aspoň do určité doby.
Dívám se na stíny, jak běhají po stropě, z venku je slyšet cinkot a dunění projíždějící tramvaje, vždycky to trochu rozklepe okna. To věčné opakování se těch nejprostších věcí dává člověku jistotu, že všechno je tak, jak má být, že nic špatného nevisí ve vzduchu, že se nic nemůže stát. Rozlévá se to ve mně, jako když piju horký čaj. Nebo whisky.Ten příjemný pocit. Jsem doma, v teple, pod peřinou, co je tak příjemná na dotek a tak hezky voní po aviváži. Vedle v pokoji spí máma, ráno mě probudí cinkáním nádobí a puštěným rádiem. Jako vždycky. Jako každou sobotu. Jsem v bezpečí. Jsem?
Jemné ťukání na sklo. Začíná pršet. Sláva, při dešti usnu raz dva. To vždycky funguje. Zase se mi bude zdát o ní. A o tom plešatém inženýrkovi, s kterým teď chodí. Vlastně se mi o ní nikdy nezdálo, dokud jsme byli spolu. Nebylo proč. Probudil jsem se a vždycky tam byla. Ležela vedle mě, nebo se v koupelně sprchovala. I to už byl stereotyp. Ale kdybych tenkrát věděl, za koho mě vymění...asi bych ji předběžně nafackoval. To je právě to jediný vzrůšo v životě, že nikdy nevíme, kdy a jak přijde ten zlom.
Déšť venku pořádně zesílil, je slyšet hučení větru, někde daleko zahřmělo. Vzpomněl jsem si na ty chudáky žijící u popelnic. Nebo v nich. V prosáklých čpících hadrech, ležící na matraci, černé od potu a páchnoucí močí. Kolem střepy z lahví od piva, zima, hlad, kocovina. K čemu vlastně ten soucit? Kdyby chtěli, najdou si práci. Žijou jako dobytek, protože to chtějí.
Zavrtal jsem se pod deku. Myslím na toulavé psy. Jednoho vídám denně, když jdu do práce. Dají se na něm spočítat žebra. Dal jsem mu jednou kus salámu, málem mě sežral i s ním. Máma psa nechce, Eva ho taky nechtěla. Ženský nic nechápou.
Začíná mě bolet hlava.
Zvláštní, dnes ani ten monotónní zvuk deště nezabírá. Oči mě začínají pálit únavou.
Posadil jsem se a zadíval se do té neproniknutelné, sametové černi za oknem. Nevidím vůbec nic, možná bych měl vstát a otevřít okno, zhluboka se nadechnout té mokré, bouřlivé noci, ale motá se mi hlava, najednou mám nohy jako z hadru. Zase si lehám, už je vážně pozdě, měl bych spát. Přece teď nepůjdu do koupelny, hledat prášek na spaní.
Zavřel jsem oči. Myšlenky se honí jedna přes druhou, bizarní představy tančí, jako při nějakém domorodém rituálu.
Z venku je slyšet zvuk sirény, divoce osvětlený vůz ambulance se řítí někam do tmy. Ten zvuk, co budí paniku a divné svírání žaludku u všech kolemjdoucích, když se řítí po ulici uprostřed dne.
Smrt. U ní vždycky končí nebo začíná všechna fantazie. Zítra to bude v novinách. Opilý řidič srazil cyklistu. Řidič pil, protože přišel o místo. Nebo mu utekla žena. Cyklista přišel nedávno o řidičák, na kole to přece zmákne, nechtěl riskovat, policajti by si smlsli. Kdo si bere přilbu, když jede na rande? Vypadá v ní trhle, jak se minule vyjádřila.
Teď nejspíš skončilo trápení i iluze jich obou. Na příčiny se přece nikdy nikdo neptá.
Na co by asi člověk myslel, kdyby věděl, že má před sebou posledních pár dnů? Nebo minut? A co třeba dlouhodobě nemocní? Ti to vědí, nebo aspoň tuší. Tváří se, že jsou s tím smíření. Najednou se obracejí k Bohu, i když předtím nevěřili. Najednou se modlí a doufají, že po smrti opravdu ještě něco přijde. Že to světlo na konci tunelu opravdu existuje. Něco přece musí být. Všechna ta síla myšlenek, snů, tužeb a osudů, to se přece nemůže jen tak rozplynout? Někam se to snad přemístí, převtělí.
Ta bolest sílí, cítím tep ve spáncích. Takhle už jsem to jednou cítil, docela nedávno. Zvláštní, pulsující bolest. Možná je to migréna? Nikdy jsem tím netrpěl. Proč teď?
Přestává pršet. Bolest trochu slábne a únava vítězí. Konečně. Všechno to zaspím a ráno bude po bolesti. A po bouřce.
Na tu chatu přecejenom pojedeme, zas budu muset posekat trávu, když takhle zaprší, roste jak zběsilá...bude to fajn... máma bude ráda, že mě nemusí přemlouvat...ach jo, kdybych aspoň nevěděl předem, že se mi zas o ní bude zdát...

x x x

Ulice se ještě topí v dlouhém stínu brzkého rána, vzduch voní po noční bouřce. Bude tak půl osmé. Šla jsem ven, jen do trafiky pro cigarety, ale kroky mě samovolně vedou k němu. Do jeho ulice. Ani nevím proč. Nejmíň tři měsíce jsme se neviděli. Nesnáší Luboše. Určitě ne proto, že se mnou chodí. Spíš proto, že je inženýr. Sám jím mohl být, ale nevydržel.
Napadlo mě, že k němu zajdu a jen se zeptám, jak se mu vede. S jeho mámou jsme vždycky dobře vycházeli, i dávno po našem rozchodu. Teď by měli být ještě doma, než ho zase máma vytáhne na chatu. Vždycky to bylo stejné. V sobotu tam nechtěl jet a v neděli se mu nechtělo zpátky. Ještě pár metrů a budu u jeho domu. Jak se asi zatváří? Jako kdyby mě viděl před hodinou. Vždyť ho znám. Nikdy s ním nic nehnulo. Šťastlivec. Svým způsobem.
Je tam policejní auto. Stojí před vchodem. Něco se stalo? Pár sousedů postává venku na chodníku. Zmocňuje se mě divný pocit. Mrazení.
Stojím před vchodem, jedna starší paní se po mě ohlédla. Poznala mě? Něco zašeptala ženě stojící před ní. Ohlédly se. Zatnula jsem zuby a protlačila se dovnitř. Nějaká žena sedí na schodech. Jeho máma?!
Je nepřirozeně bledá, svěšenou hlavu podpírá rukama. Zdá se, že přemáhá mdloby.
Přiblížila jsem se k ní, vzala ji za ruku. "Paní Mrázková?" snažím se o vyrovnaný tón.
"Evičko?" zvedla ke mně zarudlé oči. Chvíli nereaguje na moje otázky, dívá se skrze mě."Tomáš umřel", vydechla. Někdo mě bere za ruku a odvádí ven. Policista. Postavil mě k hloučku sousedů, co tam stáli a přihlíželi. "Co se mu stalo?" opakuji nahlas pořád dokola. Starší pán se ke mně otočil:" Vy jste ta Tomášova, viďte?" nečekal na mou odpověď a pokračoval:" Prý náhlé krvácení do mozku, prasknutí nějaké cévky, nebo co. Jeho matka ho našla před hodinou, kdyby nebyl tak strašně bledej, myslela by, že ještě spí, nechala by ho tam ležet do teď."
Udělalo se mi špatně, vyklopýtala jsem ven z domu a opřela se o zeď. Nevím, jak dlouho jsem tam mohla takhle stát.
Jak to, že umřel? Proč? Bylo mu pětadvacet. To není možný, špatnej vtip. Ve vteřině mi přeběhlo hlavou celých těch šest měsíců, co jsme byli spolu. Vzpomínky se střídali jedna po druhé, jako když listujete albem černobílých fotek. Byla v nich spousta dávno zapomenutých detailů, odkud se najednou vzali? Přesto to bylo všechno najednou hrozně vzdálené. Zaslechla jsem, jak jeden policista říká druhému, že pohřebák tu bude každou chvíli. Vší silou jsem se odlepila od zdi a zamířila na opačnou stranu. Pryč. Pryč odtud, pryč z toho hrozného snu.
Vzpomněla jsem si na hodiny, u nich v kuchyni. Měl rád ten zvuk, tikot hodin. Určitě se nezastavili, tikají dál, další vteřiny a minuty, v životě i ve smrti. Jak to, že se nic nezměnilo? Nezastavil se čas, míjí mě lidé, neteční, jako by se nic nestalo. Pár lidí možná projeví lítost. Neměl přátele. Jenom mámu. Nebyli jsme do sebe zamilovaní, chodil se mnou, jen aby s někým chodil. Zvykl si na mě jako na nový věšák v předsíni. Dal mi klíče od bytu, abychom si nemuseli domlouvat rande. Mohla jsem přijít kdykoliv. Nebo nepřijít. Nebylo nutné nic vysvětlovat. Byla to jen setrvačnost, ve které jsme žili. My tři.
Když jsem to tenkrát skončila, ani se neptal na důvody. Znal je. Neměl rád změny ani překvapení, ale tohle bylo něco, s čím se prostě od začátku počítalo. Měl rád toulavé psy. Tím mě občas dokázal pěkně naštvat, i mámu. Jednou mi říkal, že jako malej kluk chtěl zařídit útulek pro opuštěné psy. Byl trochu blázen. Ale to jsme všichni.
Krvácení do mozku - jak může smrt přijít tak náhle? Ukončí všechno, sny, touhy, plány. I bolest.
Na co asi myslel, těch posledních pár hodin? Na koho?
Najednou mám pocit, že jsme o sobě vůbec nic nevěděli. Asi proto jsme se snad ani nikdy nepohádali. Byli jsme spolu a pak nebyli. Mysleli jsme si, že jsme v tom druhém nezanechali stopy. Jak moc jsme se mýlili.
Došla jsem k parku. Ještě je opuštěný, ale za chvíli se sem začnou sjíždět maminky s kočárky. Nechce se mi domů. Luboš se bude vyptávat. Vytáhnu ruce z kapes a vidím, že se třesou. Sednu si na lavičku.
Najednou mě napadá tolik věcí, které jsem mu nestihla říct! Spousta zbytečností, které se teď zdají tak důležité. Už se to nesnažím přemáhat. Slzy se řinou po tvářích, brada se třese, zkouším tlumit hlasité vzlyky, ale nakonec to vzdám a schovám hlavu v dlaních. Je to tak nepochopitelné...

x x x

Dívám se na ní a ona mě nevidí. Pláče. Je to kvůli mně?
Je to jen chvíle, co jsem si to uvědomil. Kdo jsem. A kdo jsem byl, než se to stalo.
A proč teď sedím na trávě v parku, vrtím ocasem a dívám se na svět ze psí perspektivy. Dívám se na ní, jak si otírá oči, zvedá se a odchází. Rozeběhnu se jejím směrem. Zahlédla mě. Usmívá se. Neví kdo jsem, ale možná něco cítí.
Sklání se, drbe mě za uchem. Zvláštní pocit, nedotýká se mě jako člověka. Dívám se jí do očí. Je v nich bolest, ale brzy po ní přijde smíření. Smíření se vším. Vrátí se domů a zapomene. Tak jako já. Ještě chvíli si to budu uvědomovat, pak se mi zatmí před očima a budu tím, čím jsem. Blahodárná nevědomost. Nový začátek...

xxx

Přesně takové psy měl rád, přítulné, důvěřivé. Zvláštní, ještě nedávno bych se cizího psa nedotkla. Tak dlouze se na mě dívá. Líbil by se mu. Nedokážu zadržet slzy, možná to cítí. Nechá se drbat za ušima, má lesklou srst. Je tak hebká, jako byly jeho vlasy. I to, jak se dívá, mi ho připomíná. Proč?
Najednou znervózněl, chtěla jsem ho vzít do náruče, ale vyškubl se mi. Rozeběhl se směrem do města. Ohlédl se. Už to tam nebylo, ten pohled. Jen prázdný výraz hladových psích očí. Dívám se za ním, jak utíká pryč. Jen chvíli. Otočím se a odcházím. Oběma nám začíná nový den. Možná i něco víc. Mě i psovi.