Štvanec

Nad propastí, na hranici dvou světů,
z abstraktností, skládám smysluplnou větu.

Talent je kmet, často vysmívaný mládím,
poezie, dáma kterou marně svádím.

Nesmělý verš, občas ruku vztáhne ze tmy,
rozum i čest, dám za úsměv múzy letmý.

Celý můj svět, prý je fantazie bujná,
zatrať své sny, v srdci zbude po nich ruina.

Zahanbení, vůle zaprášená v koutě,
v zapomnění, náhle sám na konci poutě.

Na konci sil, pomník slibné existence,
pod pseudonym, skrytá pocta pro umělce.

Nechci se přít, nechte snílkům jejich práva,
za něčím jít, co jen trochu smysl dává.

...za potleskem,slávy stín a... polní tráva...