Delirium

Vypoulených očí pár
a ústa otevřená,
výkřik do tmy se z nich dral,
a pak zůstala němá.

Stíny tančí po stěnách
a ticho v hlavě sílí,
z noci ubožák má strach,
když den je ještě bílý!

Tělo bílé, studené
a mysl napůl v mlze,
v okně ďáblův sluhů rej
se vysmívá mu drze.

Snad smrt by byla milejší,
než nemoc drásající,
jen čekání ho konejší
a strach mu milostnicí.

Hlas poblouzněné představy
se mozkem tiše plíží,
a náhle čísi řvavý smích
a zvuk řinčení mříží.

Pak kroky v chodbě zazněly,
na kliku kdosi sahá,
to smrt se blíží k posteli,
je pod hábitem nahá.

Však náhle přišlo svítání
a Bůh je v bílém plášti,
nad vpadlou hruď se naklání
a čelo smutně svraští.

Proč troskou stal se z člověka?
Co s vůlí zmůže vědec,
on před smrt s prosbou pokleká,
toť delirium tremens.