Café INSPIRACE

Sedím ve svém oblíbeném koutě jedné z mnoha pražských, studentských kaváren, touhle dobou tu bývá prázdno a tak nad šálkem kávy a skrze namodralý kouř z cigarety pozoruji život za špatně umytým oknem, ulici potící se v poledním žáru, uprostřed léta.
Ospalý kavárník pustil rádio a naladil jazzovou stanici. Atmosféra je dokonalá. Lehká melodie klavíru se odráží od zaprášených stěn a odřeného nábytku, dva študáci se u baru dělí o velkou skotskou a o něčem horlivě diskutují, v opačném koutě potemnělé místnosti sedí dva zamilovaní, tisknou se k sobě nad dvěma sklenicemi kofoly a štítivě odstrkují popelník, jejich cudnost je dojemná, ale ten šepot, kterým se uzavírají před světem a který rozpaluje dívčinu pobledlou tvář, prozrazuje pramálo nevinnosti.
A pak jsem tu já. Tuctový typ v obnošeném saku, neholená tvář budící dojem celkově chabé údržby, na první pohled chlápek bez práce, nebo snad bohém, považující se za umělce. Takhle nějak asi působím na okolí a takhle nějak mi to vyhovuje. Nikomu nestojím za pozornost a nikomu nepřekážím. A tak bývám občas, nepozorován a při troše štěstí, svědkem docela obyčejných denních událostí, které se pak na kuse papíru snažím proměnit v příběhy.
Jsem na volné noze? Jistě. Mé výdělky nejsou hodny ani daňového přiznání. Co na tom? Jsem to, co jsem. Pro některé snaživý blázen, pro jiné spisovatel. Někdy si říkám, že takhle možná vysedával můj oblíbenec Hemingway, v jedné z mnoha proslulých kaváren na některém pařížském bulváru. Opájel se stejným klidem a stejnými myšlenkami, čekající až k jeho stolu přisedne slečna inspirace? Možná.
A pak, člověk si může a musí dodat trochu sebevědomí, když už se mu nedostává dostatečného ocenění u druhých. Zatím.
Ulice je najednou ve spěchu. Lidé se vracejí z poledních přestávek, z nejbližších bufetů zpět do klimatizovaných kanceláří. Hluk a smích vnikl do místnosti. Do kavárny vstoupil hlouček mladých lidí, dva mladíci a dvě slečny. Sedli si k baru a kavárník, probraný z dřímoty, začal trochu nevrle utírat pult před nimi. Milenci, náhle vyrušení “přívalem“zákazníků, se přestali tisknout a rozpačitě hleděli před sebe, upíjejíc zteplalou kofolu.
Náhle jsem zpozorněl. Dívka sedící na barové stoličce, zády ke mně, dokonalá silueta, napůl skrytá širokým stínem. Nevšiml jsem si jí, když vcházela s ostatními. Zrcadlová zeď za barem je skrytá za vystavenými řadami lahví. Nevím, jak vypadá. A ona nemá důvod se otočit a vystavit se mé bezmezné zvědavosti. K posouzení mi zůstává jen pohled na její odhalená záda, černý živůtek svázaný za krkem a nad pasem, opálená kůže, opaluje se bez horního dílu plavek. Na sobě má světle modré džíny, bokovky, které se v takovéhle pozici svezou až někam… a mnohdy budí pohoršené pohledy kolemjdoucích, když si na ulici neprozřetelně sednete do dřepu, abyste si zavázali botu, nebo se sehnete, když se vám rozsypou drobné.
Jak jsem předpokládal, odhalili celý horní okraj bílých kalhotek a malé tetování. Byla si toho vědoma. Přistihl jsem se při úsměvu. Blonďaté vlasy měla svázané do vysokého ohonu, který sahal přesně mezi lopatky. Při pohybu hlavou to muselo vyvolat příjemné šimrání.
Kavárník a barman v jedné osobě se potí, míchajíc objednané drinky, kterými se mladíci snaží zaimponovat svým dámám. Sleduji, jak se snaží obratně namíchat jakýsi barevný koktejl, nakonec ho zdobí kouskem ananasu a třešní. Zřejmě se mu ulevilo, když si mladíci řekli jen o pivo. Dívky teď mluví s hlavami u sebe a tiše se smějí. Ta druhá je skoro stejně oblečená, jen džíny sahají mnohem výš do pasu, což je vzhledem k její neforemné postavě na místě. Zdaleka není tak opálená, k bazénu spolu asi nechodí, má tmavé vlasy střižené na mikádo, sepnuté do malého culíku.
V hlavě se mi pomalu rýsují první obrysy mých hlavních postav. Tu věc mám rozepsanou už dávno a vlastnosti, snahy a obavy všech mých hrdinů, to všechno už znám, ale teprve teď, když tu tak sedím a dívám se na těch pár lidí kolem mě, docela obyčejných a přitom tolik nevšedních a pozoruhodných, moji hrdinové dostávají tvar, barvu, celkový vzhled a charakter, tolik nutný k tomu, abych je mohl zařadit do svých povídek, stmelit je s dějem, s jeho atmosférou, vdechnout jim život.
Tohle všechno a mnohem víc se mi honí hlavou, neořezanou tužkou čmárám své poznámky na muchlající se ubrousek, náhlá inspirace mě zaplavila v plné síle a já z ní musím vymačkat co nejvíc, než zmizí stejně rychle a bez varování, jako se objevila.
Čas pokročil, což jsem samozřejmě vůbec neregistroval. Až když se k mým nohám doplížil náhlý chlad z otevřených dveří, podíval jsem se oknem do ulice, která se pomalu nořila do podvečerního šera. Kavárník nedbale vyklepával popelníky, milenecká dvojice se dávno vytratila. Hlouček u baru se za hlasitého smíchu začal zvedat a sbírat své svršky, odhozené přes opěradla sousedních židlí.
Dávno jsem nehořel zvědavostí, nad dosud skrytými obličeji obou dívek. Mé postavy ožili a už pár hodin jsou ve svém vlastním románovém světě, jejich celkovou podobu snadno dokreslila má fantazie. Chystal jsem se zvednout od studené, nedopité kávy, měl jsem výjimečný pocit uspokojení. Bylo to mimořádně plodné odpoledne. Před odchodem jsem se však ještě otočil. Skupinka mě míjela ve dveřích. Nebylo mi dáno, odejít s pocitem sladké nevědomosti.
Dívka s opálenými zády, kterým kavárenské přítmí dodávalo zdání měkkosti a sametové hebkosti, měla stejně opálený dekolt, podle něj a podle obličeje však bylo jasné, že dívka je ve skutečnosti ženou zralého věku, zřejmě přes čtyřicet, obličej navíc prozrazoval velkou zálibu v cigaretách a alkoholu. Denní světlo, které sem pronikalo zvenku a které je v těchto věcech nemilosrdné, prozradilo vrásčitou, až vysušenou kůži na rukou a odhaleném břiše, což ještě podtrhovalo přílišné opálení.
Druhá žena byla podstatně mladší, zepředu nevypadala tolik podsaditá a její obličej…to byly rysy sochy, zobrazující mladičkou Héru, či jinou z řeckých bohyní. Ach, přírodo, někdy je člověku smutno nad tím, jak dokážeš plýtvat krásou a dokonalostí na ty, jež ji rychle zahodí a zničí. A první dojem, jak ten dokáže být klamným zdáním!
Usmívám se nad tím, protože mé hrdiny to neohrozí, jsou celí, dokonalí, jsou připraveni na život, který pro ně stvořím.
Ještě chvíli se za nimi dívám, jak odcházejí. Pak se nadýchnu čerstvého vzduchu a kráčím v teplém, letním stmívání, okouzlen blížící se nocí, která je vždycky příslibem nové inspirace. Zastavím se před výlohou cukrárny a zachytím svůj úsměv a výraz uspokojení v odrazu. To se na mě usmívá můj přítel – Hemingway.