Absinth

Vůle když slábne, hlava se zamotá,
hořká chuť sládne, světlo se mihotá.

Zelený plamen duši mou spaluje,
tančí v něm víla, vím, že se raduje.

Sladká je závrať, pohár můj bezedný,
rozum se vzdává, noci jsou jako dny.

Smaragdy v očích, úsměv, jež zabíjí,
zelená víla z duše mé upíjí.

Jak mám se bránit, v tanci se musím smát,
v zeleném tichu toužím teď umírat.

V náručí víly, její dlaň nehřeje,
děsí mě smíchem, prý barva naděje!

Pár kostek ledu, dlí v prázdné sklenici,
pár kapek jedu, cukr zbyl na lžíci.

Otvírám oči, zlatavé svítání,
proč ještě dýchám? Ach, marné volání.

Proklínám slabost, tíhu své samoty,
znám soucit víly, moc její nahoty.

Dočkám se jednou, uspí mě na věky,
bdí na dně láhve, slibuje zázraky.

Jednou se zasním, dýchne mi na líce,
ztratím se v mlze, sám, na dně sklenice.