Múza marných snů

Když hleděl jsem na nebe noci
a hledal v hvězdách velký vůz,
přišel ke mě s vší svou mocí
sám panovník marných múz.

Sešel z nebes po schodech z ledu,
kolem hlavy hejno vran.
"Já z tvého srdce vojsko vedu,
až do pekelných vzdušných bran."

I ulekl jsem se slov marných.
"Ó běda! Běda duši mé!
Já povolal jsem z hvozdů temných
démona. Mé srdce buď ztracené."

Když usedl ke mě do trávy suché
podal mi stříbrnou vína číši.
"Již dlouho bylo tvé srdce k nám hluché,
my jsme tě čekali v tvé snové říši."

Přijal jsem pohár, však vlastní krve,
pohlédl do očí. Jeho tak čených.
Však nebyl v nich svár, jak viděl jsem prve,
"Proč básníkem býti pro pár svých věrných?"

Věda on sledujíc mě svým ostrým zrakem,
vypil jsem svou číši- pohár té hořkosti,
i zachtělo se mi býti volným ptákem,
ponechat za sebou roucho zlé lidskosti.

Jen sáhl do kapsy svého černého pláště,
vložil mi do ruky černý brk havraní.
Náhle mé srdce však pozbylo záště.
Dí. "Lidská lhostejnost přec tebe nezraní."

Já odtrhl pohled od nočních hvězd,
jak nádherná představa - panovník múz,
však stale rozpolcen na rozcestí cest,
stávám se obětí bezejmenných hrůz.

"Nač býti básníkem, když celý svět
který dříve býval pln naděje sladké,
je nyní hluchý k významům vět,
a stojí jak ve věži z oblaků - vratké?

A tak se pod hvězdami snažím dnes pochopit,
co básníkův úděl na světě jest,
možná jen ve vzteklém davu se utopit,
nebo jim ukázat směr tajných cest?

Ještě pod nebezským rouchem, než hvězdy vybledly,
napsal jsem requiem pro slepou lůzu
poté do mé duše zlé myšlenky usedly,
zase jdu zpívati pro temnou múzu.